Sítem noci

prokapávala si ta chvíle

cestu k věčnosti.

Plížili jsme se

daleko času i prostoru

jeden po druhém.

Tekoucí beznaděj

ulpívala mezi prsty

a z úst

kradli jsme si vše nevyřčené.

Byli jsme tou chvílí

prostoupeni až na kost

nahou

tupou touhou po samotě

ne po věčném osamění.

Pak k ránu

se mezi námi narodilo

to nesmírné tělo "její" skutečnosti...

...ta noc

skrze kterou už nebude nikdy klid.

Snad se nám časem podaří

odečíst ji od věčnosti.